Třebíč

Historie města
 

Třebíč je rozložena na obou březích řeky Jihlavy, která tvoří přirozenou osu města i celého třebíčského okresu. Obklopuje ji příroda charakteristická pro Českomoravskou vrchovinu. Jako místní raritu lze však obdivovat na Ptáčovském kopečku v těsné blízkosti města koniklec velkokvětý. Nedaleká mohelenská hadcová step zase přitahuje návštěvníky tím, že tu na relativně malém prostoru najdou řadu přírodních zvláštností: teplomilnou květenu, třetihorní relikty, nanismy aj.

Za dlouhá staletí své existence se Třebíč stala důležitým hospodářským, správním, politickým i kulturním těžištěm jihozápadní Moravy. Její počátky sahají až k roku 1101, kdy zde moravská údělná knížata Oldřich Brněnský a Litold Znojemský založila benediktinský klášter. Dík štědrosti zakladatelů patřil k nejbohatším v celém přemyslovském státě a působil jako významné středisko náboženského života, vzdělanosti i pilné kolonizační činnosti.

Kolem poloviny 13. století (pravděpodobně v letech 1240 až 1260) přistoupil benediktinský konvent ke stavbě nové klášterní budovy a pozoruhodné románsko-gotické basiliky, která dnes nese jméno Panny Marie a sv. Prokopa. Třebíčská basilika přečkala zánik kláštera i nepřízeň osudu a je v současnosti považována za jednu z nejcennějších staveb tohoto typu v století. Třebíčský klášter se tehdy rozhodl založit na pravém břehu řeky, "na zeleném drnu" kolonizační město. Mimořádná rozloha Karlova náměstí vypovídá i po mnoha staletích o velkorysém zakladatelském gestu benediktinů, jejichž řádové kapuce má Třebíč v městském znaku. Již velmi brzy po založení byla Třebíč označována za město, jak to potvrzuje text nejstarší listiny z r. 1277. Povolení opevnit se hradbami a řídit se normou městského práva podle příkladu královského města Znojma udělil Třebíči až Karel IV. s Janem Lucembruským v roce 1335. Text nejdůležitější městské listiny nezůstal mrtvým privilegiem. Hradby postavené kolem poloviny 14. století chránily město až do 18. století, kdy ztratily vojenský význam, a navíc bránily dalšímu rozvoji městského areálu. Jejich zbytky jsou ovšem pozorovatelné ještě dnes.

Původní gotická podoba Třebíče vzala za své v r. 1468, kdy bylo město za válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem téměř zničeno. Zachována nezůstala ani renesanční Třebíč, jak ji známe ze starších vyobrazení. Po četných požárech byly renesanční a barokní štíty nahrazeny romantickými a historizujícími fasádami. O to větší cenu mají dva renesanční domy na Karlově náměstí - tzv. Františkovský (Malovaný) a Ráblův (Černý). První patřil vlašskému kupci Francescovi Calligardimu, druhý mydlářskému mistru Janu Ráblovi. Oba jsou nápadné svou sgrafitovou výzdobou. Z časů budování města, kolem poloviny 13. století pochází i farní kostel sv. Martina. Zdaleka je viditelná jeho mohutná, vysoká věž původně součást městského opevnění s kostelem stavebně spojená později. Také kostel postihla zkáza v roce 1468 a dlouho byl pro bohoslužebné účely jen provizorně opraven. Teprve na počátku 18. století dostal barokní klenbu a byly k němu přistavěny dvě boční kaple. Po hustistké revoluci sloužil kostel sv. Martina až do pobělohorského období nekatolíkům. Z té doby pocházejí pozdně gotické "pernštejsnké" dveře do sakristie (druhá pol. 15. století) a renesanční cínová křtitelnice, kterou kostelu věnoval Jan Rafael Chroustenský z Malovar na počátku 17. století.

Před Bílou horou náležela Třebíč k významným střediskům jednoty bratrské, zejména předměstí Jejkov, kde se nacházela bratrská kaple, špitál i "pohřební zahrada". Druhá manželka J. A. Komenského Dorota bal dcerou významného třebíčského činitele jednoty Jana Cyrilla.

Události stavovského povstání i třicetileté války přečkalo město bez větších škod a dlouho se také úspěšně bránilo rekatolizaci. Architektonickým symbolem vítězství katolicismu, "návratu staré víry" do Třebíče, se stal kapucínský klášter s kostelem na Jejkově. Strohá stavba kapucínského slohu, kostel Proměnění Krista Pána, byl podobně jako klášter dokončen v r. 1693. Stojí na místě zbořené bratrské kaple.

Za třicetileté války se Třebíč spolu s celým panstvím stala majetkem tzv. Mnichovo-Hradišťské větve panského rodu Valdštejnů. Vdova po Smilu Osovském, Kateřina z Valdštejna, provdaná za jednoho z nejvýznamnějších politiků Karla st. ze Žerotína, odešla do emigrace a panství přenechala svému bratrovi Adamovi ml. z Valdštejna, vysokému císařskému úředníkovi. V 18. století pak město vedlo dlouholeté spory s valdštejnskou vrchností, zvláště s Janem Josefem z Valdštejna, aby uhájilo alespoň čast starobylých městských práv.

Řadu významných změn v životě Třebíče přineslo 19. století. Převaha textilních řemesel (soukenictví, tkalcovství) byla vystřídána rozhodujícím podílem výroba obuvi a zpracování kůže na ekonomice města. Ve druhé polovině 19. století vybojovalo také české měšťanstvo vítězný zápas se zámožnější a vlivnější německou menšinou o vládu nad městem. Bezpochyby záslužnýmm činem české samosprávy bylo zřízení nižšího slovanského gymnázia v Třebíči r. 1871 a stavba gymnazijní budovy v r. 1889. Stavitelé Herzán a Volf dali Třebíči v podobě novorenesančního gymnázia další historicky i architektonicky zajímavý objekt. Třebíč v 19. století výrazně změnila svůj vzhled, zanikla rovněž její funkce střediska vrchnostenské správy, rozrůstala se tu průmyslová výroba a tzv. transversální dráha spojila Třebíč pevněji s ostatním okolím.

Ve 20. století prožívala Třebíč osudy venkovského okresního města. Stavební činnost jen výjimečně překračovala běžný standard. Za pozornost stojí secesní evangelický kostel na Bráfově třídě (r. 1910), pravoslavný chrám sv. Václava a Ludmily na Gorazdově náměstí, budova Městské spořitelny na Karlově náměstí (byla postavena r. 1932 podle projektu architekta Bohuslava Fuchse) a z průmyslových objektů kubistická budova UP závodů v Domcích.

Třebíč dnešních dnů je městem se čtyřiceti tisíci obyvatel a její ekonomické zázemí tvoří vedle tradičních oborů, jimž jsou průmysl obuvnický, strojírenský a dřevozpravující, také jedno z nejnovějších odvětví - jaderná energetika.

Malebné přírodní prostředí Vysočiny, pozoruhodné historické památky a v neposlední řadě i její místo v kulturních dějinách dodávají Třebíči osobitý ráz a přitažlivost.

Památky světového dědictví UNESCO.

Převzato z www.trebic.cz